Moje první cesta Pendolínem a málem i poslední cesta vůbec.

Moje první cesta Pendolínem a málem i poslední cesta vůbec.

Neděle prvního července, pro děti začátek prázdnin pro mě den, kdy jsem se pokusil dostat se domů. Lokace Sokolov, místo odkud se nejlépe jede autobusem, ale tak mám radši vlaky, řeknete si o hodinu víc se dá přežít, když u toho můžu pracovat. Tohle místo má vzhledem k poloze jednu specifickou vlastnost. Můžete jet buďto přímo do Prahy, ale přímo zde znamená přes Ústí kde Vám přepojí lokomotivu a nebo dojet do Chebu, což není moc daleko a odtamtud jet přímo do Prahy a to i Pendolínem. Vzhledem k tomu, že z Karlových Varů do Ostrova nad Ohří je výluka, a aby toho nebylo málo, je jedno zúžení mezi Ústím a Prahou, tak si říkám bylo by fajn vyzkoušet Pendolíno. Je to sice dražší cesta, ale využil jsem svoje nalítané kilometry u Českých drah a platím ČD body. Takže první plus pro České dráhy, obecně vyjdou draze, ale když si pořídíte za body IN 25 a občas si najezdíte nějakou tu cestu zdarma, tak máte aspoň chvíli pocit, že Váš život má ještě cenu a získáte pseudo pocit, že se Vás nesnaží vyždímat.

Do Chebu vyrážím osobákem, který měl jednu zvláštnost. Doufám že sedíte, protože opravdu přijel včas a i na čas dorazil do Chebu. Tam jsem měl necelou půlhodinku do odjezdu. Takže touto divnou džunglí, kde doufáte, že se vás nikdo nepokusí okrást, zabít nebo si založit novou klubovou kartičku Piko Club Card, se můžete dostat do pekárny na nádraží Mr. Baker, která má slušné ceny a dobrou otvírací dobu. To jsem ještě nevěděl, že si mám nakoupit zásoby na pouť do Jeruzaléma. Na tabuli skáče číslo nástupiště a já vyrážím směrem k vlaku. Vzhledem k tomu, že aktuálně tam teď mají koleje u jediného nástupiště, tak jsem tu dvojku celkem čekal. Čekám na nástupišti a přesně podle jízdního řádu se řítí z dáli barevné Pendolíno. Zavzpomínal jsem na Ladovskou zimu kde se „zpívá“: Pendolino stojí kdesi u Polomy, zamrzly mu všechny CD Romy. A s dobrým pocit, že je venku 20 stupňů jsem vyrazil ke dveřím. Kouknu rychle do aplikace Můj vlak, která říká, že jsem si vybral místo 55 ve voze 1. Takže nastupuji do prvního vagonu, všimněte si, že píšu prvního nikoli vůz 1. Bohužel to, že se tyto věci poněkud lišší jsem měl zjistit později.

Najdu místo 55, sedám si a říkám si, jak je super, že jsem si našel místo v tichém oddíle. Nastupuje parta vodáků, ale nijak nehlučeli, nebyly to děti, tak jsem to viděl celkem pozitivně. Tak se hezky rozjíždíme, já bořím první koblížek s marmeládou a už se řítí průvodčí. Podávám jí kartičku, a ona mi vysvětluje, že tohle je vůz 7. Jednička je prý na druhém konci vlaku. Tak se zas pracně zapakuju a vydávám se houpavou cestou po celém vlaku. Cestou sundávám jen pár lidí a říkám si, že aspoň omrknu bar. Nakonec, po třech párech prošlapaných bot, se dostávám do cíle. Koukám na své místo a tam sedí korpulentní dáma. Vysvětluji jí, že mám místenku na tohle místo a ona začne s tím, že ona ho má taky. Zkouší mě přemluvit, ať si sednu naproti ní, ale dobře vím, že to by vydrželo stejně maximálně do Plzně a vysvětluju jí, že tohle je vůz 1 a ne 7, takže ano. Kdybych se nevydal na tu pouť, během které mi pošli 3 velbloudi, tak by se vůbec nic nestalo. Prostě by jsme si prohodili místa. Nakonec mi paní místo uvolňuje a vzhledem ke svému obřímu … kufru se rozhoduje zaujmout místo, které se mi tak snažila vnutit. To jí vydrželo stejně jen do Stříbra a spotřeba velbloudů stejně vzrostla. Optimismus mě ale neopouštěl, říkal jsem si, aspoň mám tichý oddíl. Takže pán přes uličku jenž vypadal, že každou chvíli převáží vlak, pohodlně zabral a začal řezat dříví. Jestli si myslíte, že letos začalo léto příliš brzy a nevíte, kdy čekat zimu, tak věřte, že hodně brzy. Tenhle chlápek čeká dobu ledovou.

Plzeň dáváme podle jízdního řádu a Praha – Smíchov začíná být blíž a blíž. Lámeme jednu vesnici za druhou: Rokycany, Kařez, Hodovice, Zdice, Zdice, Zdice a sakra, tam jsme neplánovaně zastavili a stojíme. Uběhlo nějakých 15-20 minut, ozývá se palubní rozhlas, že se vyskytla neočekávaná porucha na trati, spadly troleje, budeme zde ještě asi 30 minut stát. Doráží sem průvodčí a sděluje, ať si klidně vystoupíme ven na cigárko. Říkám si půl hodiny, to není tak zlý a po nějaké době vyrážím vyzkoušet bar. Říkám, máte tady kávu a servírka si ze mě nejprve dělá chvíli srandu, že ne ani náhodou, s kávovarem za zády. Pak se přiznává, když začínám vypadat sklesle a vtipkuju, že bez kofeinu by mohl nastat problém. Se slušným espressem za 39 a korunovým dýškem se vracím zpět na místo. Zatím zjišťuju, že s odjezdem to taková sláva nebude a paní se snaží vyhádat kompenzaci. Já jsem stále optimista, mám zásuvku, wifi a svůj věrný notebook. Postupně to tu a tam někdo vzdá a sežene si vlastní náhradní dopravu. Někdo vyráží na bar, někdo na cigárko, a tak zatím v klidu čekáme. Ve chvíli, kdy se z baru vrací náš dřevorubec, pohledem na jeho talíř zjišťuju, že celosvětové zásoby párků byly vyčerpány.

Dny po dnech, lidé postupně začínají ztrácet naštvanost, a když už víte, že vás z pustého ostrova nic nevysvobodí, najdete ve své duši humor. Z tichého oddílu se začíná stávat kabaret a z reality show: Kdo přežije Pendolíno, se stává humorný pořad. Po několika hodinách přichází paní s fámou, že za 5-10 minut pojedeme a po chvíli to potvrzuje i palubní rozhlas. Přichází potlesk jak při přistání letadla a začínají se uzavírat sázky, jak dlouho těch 10 minut bude trvat. Po nějaké chvíli se opravdu rozjíždíme a Praha najednou už přestává být fata morgánou. Volným výletním tempem lámeme kilometr za kilometrem a cestující volají rodinám, že dědit ještě nebudou. Cestou jsme ještě párkrát zastavili, ale už jen na chvilku a nakonec jsme skutečně dorazili až na Smíchov. Cestou mě ještě napadlo, že kdyby šlo do tuhýho asi bych snědl dřevorubce, ale za to bych skončil v pekle za obžerství, takže jsem rádže to tak dobře dopadlo a měli jsme jen 3 hodiny zpoždění.

Foto: https://www.cd.cz/assets/nase-vlaky/supercity/pendolino/3-ext2-pendolino_2.jpg